+420 519 433 110 reditel@skolavranovice.cz

Tajemství šibeničního vrchu

Rubíny z pravé krve – to je název příběhu, jehož autorkou je žákyně naší školy Aneta Zugarová. Soutěžila ve starší kategorii literární soutěže vypsané slavkovským zámkem společně se středními školami, překonala svou plachost a výsledkem bylo první místo v rámci celé České republiky. My jí všichni moc gratulujeme a přejeme jí další úspěchy na poli literárním i v budoucnu.
Mgr. Dagmar Černá

Své dojmy z předávání cen na zámku ve Slavkově u Brna dne 21. března popsala Aneta takto:
Po příjezdu do Slavkova u Brna jsme se odebrali rovnou na zámek. Předávání cen mělo proběhnout v historickém sále, což byla poměrně rozlehlá místnost, s krásným malováním stropu a snad ještě krásnějšími lustry. Pro tuto příležitost byly v sále přichystány židle a klavír. Celá akce začala nádhernou hrou na housle žáků místní základní umělecké školy.
Po krátkém přivítání ředitelky zámku a paní místostarostky Marie Jedličkové, si vzal slovo muž v dobovém kostýmu vojáka a předčítal z knihy o Napoleonovi. Poté jsme se od ředitelky zámku dozvěděli něco o programu na celý rok a o akcích, které na zámku budou konat. Následovalo hudební vystoupení, kde hráli na kytary, housle a svým krásným hlasem je doprovázela mladá zpěvačka. Poté se před námi objevila žena v dobovém kostýmu sopránové zpěvačky z dob, kdy Napoleon žil. I ona předčítala ze stejné knihy jako muž před ní.
Dále si vzala slovo žena, která šije dobové šaty. Řekla nám něco o předlohách, materiálu a času, který tomuto koníčku věnuje. Poděkovala za možnost vystavovat je na zámku a vrátila slovo ředitelce zámku. Ta nám opět přiblížila některé z akcí, které se na zámku budou konat.
Program dne zakončilo samotné předávání cen. Vítězové první (mladší) kategorie se bohužel nedostavili, protože jsou z opravdu velké dálky. Z kategorie druhé se ale dostavily všechny dívky, které se umístily. Po vyhlášení jména a krátkém přiblížení příběhu pro všechny přítomné, jim poblahopřála jak paní místostarostka, tak ředitelka zámku. Předaly nám diplom spolu s cenami a vyčkaly na fotografa, až zhotoví pár fotek. Byl to krásně strávený den a jsem velmi vděčná paní učitelce Černé, která mi dodala odvahu se této soutěže zúčastnit.

Vítězný příběh si můžete přečíst níže

DIPLOM

Předávání

Tajemství slavkovského šibeničního vrchu“
Rubíny z pravé krve
Teď vám povím jeden příběh. Příběh o našem městě, mém osudu a vysokém šibeničním vrchu. Dodnes sám sebe proklínám za nalezení toho zpropadeného kamene.
Polední slunce prohřívalo ještě stále zpola promrzlou půdu. Každičký strom, keř i stéblo trávy se natahovalo, toužící po pohlazení teplým paprskem světla. Drobní ptáčci létali kolem a vše vonělo jarem. I přes můj spěch, jsem přírodu probouzející se kolem mě ze zimního spánku s obdivem pozoroval.

Abych si zkrátil cestu, rozhodl jsem se jít polní pěšinou, která vedla přes šibeniční vrch.

S každým svým krokem jsem byl blíž k obyčejným základům šibenice, jejíž pohupující se lano čekalo na další lidský osud, který ukončí, ale taky blíž a blíž své milované Marianě. Už dlouho jsem ji měl rád a chtěl jsem si ji vzít za ženu. To ale její otec nedovolil. Doufal, že ji, až bude starší, provdá za syna bohatého statkáře.

Snad to bylo mou radostí z nadcházejícího setkání, snad kvůli tomu sluníčku a jaru okolo, dodnes nevím, ale nedával jsem pozor na cestu. To způsobilo mé klopýtnutí a bolestivý pád na hrbolatou pěšinku. Již za malý okamžik jsem opět stál na nohou a prohmatával si odřenou nohu. Jak jsem se tak skláněl nad svým kolenem, moji pozornost upoutal drobounký odlesk světla na zemi. Rozhlédl jsem se po okolí, ale nikde nikdo. Jediné, co mi tu dělalo společnost, byla stará a obyčejná šibenice. Nedůvěřivě jsem zíral na kousek kamene, který vykukoval zpod ušlapané hlíny. Přemohla mě zvědavost. Donutila mě zapomenout na moji milou Marianu a kámen prozkoumat lépe. Po chvíli značného úsilí se mi ho konečně podařilo vykopat celý. Byl to rudý, lesklý a poměrně hladký kámen, velký asi jako moje pěst. Na slunci se třpytil a leskl jako ty nejkrásnější hvězdy spadané z nebe, spojené v jeden jediný drahokam. Nemohl jsem z něj spustit po dlouhou dobu oči.
Teprve když jsem viděl přicházet postavu, která patřila dívce, můj pohled spočinul na ní. Radostí mi poskočilo srdce v hrudi a ihned jsem běžel za ní. Za malý okamžik už jsem v náruči držel svoji  Marianu a lehce ji líbal na čelo. Po našem přivítání jsem jí ukázal kámen a vypověděl jí, jak jsem ho našel. Přitom mě napadla úžasná věc. Co když má ten kámen nějakou cenu? Možná je velmi drahocenný. Kdyby byl, tak by mohl otec Mariany povolit náš sňatek.

S velkým nadšením to sdělím své milé a i ona s radostí souhlasí. Zbytek toho dne jsme spolu strávili plni radosti a očekávání z nadcházejícího dne. Dohodli jsme se, že právě tehdy zajedeme do města a zjistíme, jakou má drahokam cenu. Mariana si ho nechala u sebe. Bylo to bezpečnější, protože já žil se svými třemi zvědavými bratry a rodiči v jedné malé světnici. Mariana byla jediná dcera svého otce a měla vlastní malou komůrku.

Ještě před polednem jsem zamířil k ní a samo sebou opět nejkratší cestou. Přes šibeniční vrch. Pro tentokrát jsem bedlivě pozoroval cestu odvíjející se mi pod nohama. Šibeniční vrch jsem už měl za zády, když jsem spatřil Marianu. Byla podivně bledá, shrbená, jako by se krčila strachem a její jindy překrásné oči vypadaly uplakaně. ,, Copak? Co se děje?“ Ptal jsem se jí ustaraně.
,,Ten kámen…, “ šeptla. ,,Musíme ho vrátit na místo, kde jsi ho našel.“ Pohled klopila k zemi a lehce sebou trhla při každém zvuku. Dokonce i při cvrlikání pestrobarevných ptáčků, co poletovali kolem. Dlouho jsem se jí ptal proč. Co se stalo, že se chce kamene zbavit. Ona ale jen tiše kráčela přede mnou a ani mi nevěnovala jediný pohled. Moje snaha byla marná. Ať jsem naléhal jakkoliv, stále mlčela. I tak jsem ji následoval a stále se ptal. Marně.

Když jsme dorazili až na šibeniční vrch, zastavila se. Podívala se na mě svýma uplakanýma očima, opatrně si vzala do dlaní kámen, který byl do této chvíle ukrytý v její zástěře a zeptala se mě, kde byl drahokam před tím , než jsem ho vykopal.

Nepřítomně jsem na místo, kde ještě teď bylo znát, že z něj někdo něco vyjmul, ukázal dlaní. Klekla si a kámen jemně položila vedle sebe. Potom začala daněmi prohlubovat malou jamku, která tu zůstala z předešlého dne. Stále byla bledá a třásly se jí ruce. Když usoudila, že je prohlubeň dostatečně hluboká, vložila do ní něžně kámen a zahrnula ho hlínou. Celé jsem to nechápavě pozoroval, ale už jsem se neptal. To totiž, jak se zdálo, postrádalo jakýkoli smysl.

Když skončila, roztřeseně se zvedla, dlouze se na mě podívala a zcela vážně řekla : ,,Slib mi, že ten kámen znovu nevykopeš. Slibuješ?“ Udivilo mě, jak může mít tak pevný hlas i přesto, že se celé její tělo třese. Nicméně na její otázku jsem pouze přikývl. Po tváři se jí rozlila úleva a spolu s ní se jí vrátila i barva. Přistoupila ke mě a  pevně mě objala. Objetí jsem jí ihned opětoval a lehce ji políbil do vlasů. ,, Ještě něco mi prosím slib,“ zašeptala mi do ucha. ,,Už nikdy se mě na ten kámen neptej.“ Na vyjádření souhlasu jsem ji k sobě přitiskl pevněji a rukou ji pohladil po zádech. ,,Dobře…“ dodal jsem tiše, když jsem si všiml její nejistoty.

Až do pozdního večera jsme byli spolu, procházeli se lesem a smáli se nad každou historkou, co jeden z nás tomu druhému vyprávěl. Když jsme se pak rozešli k sobě domů, do hlavy se mi vkradla myšlenka na onen kámen, drahokam, jeho záři na slunci a Marianino naléhání, abych ho už víckrát nevykopal. Ať jsem se snažil sebevíc tuto myšlenku odehnat, byla dotěrnější než jakýkoli hmyz.
Šel jsem spát s těžkou hlavou. Když po probdělé noci přišlo ráno, byl jsem za něj velmi vděčný. Ten den jsem se bohužel se svojí milou vidět nemohl. Místo toho bylo potřeba vykonat mnoho práce a tak nezbyl čas přemýšlet o kameni. I přesto jsem se ale neubránil myšlenkám na Marianu.

Její jindy překrásné oči vypadaly uplakaně. ,, Copak? Co se děje?“ Ptal jsem se jí ustaraně.
,,Ten kámen…, “ šeptla. ,,Musíme ho vrátit na místo, kde jsi ho našel.“ Pohled klopila k zemi a lehce sebou trhla při každém zvuku. Dokonce i při cvrlikání pestrobarevných ptáčků, co poletovali kolem. Dlouho jsem se jí ptal proč. Co se stalo, že se chce kamene zbavit. Ona ale jen tiše kráčela přede mnou a ani mi nevěnovala jediný pohled. Moje snaha byla marná. Ať jsem naléhal jakkoliv, stále mlčela. I tak jsem ji následoval a stále se ptal. Marně.

Když jsme dorazili až na šibeniční vrch, zastavila se. Podívala se na mě svýma uplakanýma očima, opatrně si vzala do dlaní kámen, který byl do této chvíle ukrytý v její zástěře a zeptala se mě, kde byl drahokam před tím , než jsem ho vykopal.

Nepřítomně jsem na místo, kde ještě teď bylo znát, že z něj někdo něco vyjmul, ukázal dlaní. Klekla si a kámen jemně položila vedle sebe. Potom začala daněmi prohlubovat malou jamku, která tu zůstala z předešlého dne. Stále byla bledá a třásly se jí ruce. Když usoudila, že je prohlubeň dostatečně hluboká, vložila do ní něžně kámen a zahrnula ho hlínou. Celé jsem to nechápavě pozoroval, ale už jsem se neptal. To totiž, jak se zdálo, postrádalo jakýkoli smysl.

Když skončila, roztřeseně se zvedla, dlouze se na mě podívala a zcela vážně řekla : ,,Slib mi, že ten kámen znovu nevykopeš. Slibuješ?“ Udivilo mě, jak může mít tak pevný hlas i přesto, že se celé její tělo třese. Nicméně na její otázku jsem pouze přikývl. Po tváři se jí rozlila úleva a spolu s ní se jí vrátila i barva. Přistoupila ke mě a  pevně mě objala. Objetí jsem jí ihned opětoval a lehce ji políbil do vlasů. ,, Ještě něco mi prosím slib,“ zašeptala mi do ucha. ,,Už nikdy se mě na ten kámen neptej.“ Na vyjádření souhlasu jsem ji k sobě přitiskl pevněji a rukou ji pohladil po zádech. ,,Dobře…“ dodal jsem tiše, když jsem si všiml její nejistoty.

Až do pozdního večera jsme byli spolu, procházeli se lesem a smáli se nad každou historkou, co jeden z nás tomu druhému vyprávěl. Když jsme se pak rozešli k sobě domů, do hlavy se mi vkradla myšlenka na onen kámen, drahokam, jeho záři na slunci a Marianino naléhání, abych ho už víckrát nevykopal. Ať jsem se snažil sebevíc tuto myšlenku odehnat, byla dotěrnější než jakýkoli hmyz.
Šel jsem spát s těžkou hlavou. Když po probdělé noci přišlo ráno, byl jsem za něj velmi vděčný. Ten den jsem se bohužel se svojí milou vidět nemohl. Místo toho bylo potřeba vykonat mnoho práce a tak nezbyl čas přemýšlet o kameni. I přesto jsem se ale neubránil myšlenkám na Marianu.

Stále jsme spolu trávili čas a opětovali svoji lásku, mezitím co svět propadl šílenství. Dělalo mi to velké starosti. Čím déle patřily rudé drahokamy do života našeho města, tím horší to bylo. Tolik krádeží a poprav snad naše město nikdy nezažilo. A i přesto sem stále chodili další lidé hledat lepší způsob života. Častěji a častěji jsem v jeden den potkával mně neznámé lidi v potrhaných a obnošených šatech a druhým dnem si to přes náves ti samí lidé pyšně vykračovali oblečení jako ta nejvyšší šlechta a každý věděl, že si takové jmění nemohli poctivě vydělat za jeden jediný den. Proto bylo vyhlášeno, že každý zloděj bude ihned popraven a nikoli pouze potrestán. Na pár dní to zloděje odradilo. Pak je strach opustil a opět se kradlo více nežli dřív. Zprvu se popravy konaly vždy, když byl další odsouzený, to ale bohužel nešlo věčně. Každým dnem přibývali další. Proto začaly hromadné popravy. Ani to zdaleka nepomohlo proti krádežím a mnohdy i vraždám. Každý další člověk přijíždějící do našeho města viděl pouze to vyhlášené bohatství, nikoliv šibenici a hrozbu smrti.

Někdo to šílenství musel zastavit. To si přáli snad všichni. Proto se celé město i okolní vsi sešly a postavily vedle původní staré šibenice šibeniční vrch. Z opracovaných kamenů lidé vystavěli kruhový základ a z urostlých, silných stromů postavili tři obrovité šibenice. To mělo zajistit, aby každý pocestný viděl, jak se zde nakládá se zloději. Další lidé už nepřicházeli. I přesto tu bylo mnoho nenechavců. I když  jich bylo podstatně méně, stále tu byli.

Jednou v noci mě z lehkého spánku probudil hluk. Někdo byl u nás ve světnici. Tiše jsem vstal a následoval nezvaného hosta, který zrovna odcházel. Jak se zdálo, dobře to tu znal. Pohyboval se velmi sebejistě a téměř neslyšně. Na zádech se mu pohupovala brašna přeplněná k prasknutí. To bylo to jediné, co jsem přes černý závoj tmy poznal. O koho jde,  jsem ale netušil a opět zvítězila moje zvědavost. Chtě nechtě jsem opakoval každičký pohyb zloděje a následoval ho až k šibeničnímu vrchu.

Velký mrak zastíral oblohu a jen ty nejmocnější hvězdy si vybojovaly na obloze takové místo, aby byly vidět. Tiše jsem si  lehl na zem a doufal, že si mě nevšimne. Zlodějíček se rozhlédl kolem sebe, zdvihl lopatu, kterou zvedl ze země a zaryl ji hluboko do půdy. Po chvíli kopání lopatu odložil, pomalu a opatrně vzal brašnu do rukou,  lehce ji hodil do jámy a ta s tichým žuchnutím dopadla na její dno. Poté navrátil vykopanou hlínu zpět na své místo a vydal se opačným směrem. Dál jsem se obezřetně plížil za ním. Jakmile vešel do dalšího domu, naskočila mi husí kůže.
Tady bydlela Mariana. Bez přemýšlení jsem vyběhl ze svého úkrytu a vpadl za ním do domu.

,, Stůj!“ křikl jsem na něj a on se s leknutím otočil mým směrem. ,,Oba stůjte!“ zaznělo od dveří, které se vzápětí s prásknutím zavřely a zazněl mi známý zvuk, otočení klíčem v zámku. ,,A mám vás!“ zaznělo ještě zpoza nich. Následovalo pouze ticho. To přerušily až kroky zlodějíčka, když přecházel po pokoji. ,, Kdo jsi?“ vyštěkl jsem ne příliš mile, ale odpovědi se mi nedostalo. Kdybych ho alespoň viděl, napadlo mě . ,,To není důležité.“ šeptl, ale jeho hlas se mi zdál povědomý. ,,Jistě, jsi jen další lakomý a sobecký člověk, který si hromadí ty zpropadené kameny,“ odpověděl jsem si za něj. ,,Tak to ne!“ protestuje tentokrát již nahlas. ,,Ty kameny jsem schoval pro dobro všech ostatních,“ řekl pevně. ,,Teď ti úplně nerozumím,“ ozvala se moje zvídavost.

Neznámý si povzdychl, ale k mému překvapení začal vysvětlovat. ,,Ty kameny nejsou obyčejné. Jsou to vlastně lidská srdce.  Patřila ať už spravedlivě či nikoliv popraveným lidem.“ Zaváhal, zdali má mluvit dál. ,, Čím tmavší kámen je, tím horší člověk byl ten, jenž je nosil ve své hrudi jako tlukoucí srdce.“ Zdálo se, že již domluvil a já tomu nedokázal uvěřit. , ,Ty kameny mluví s každým, kdo má svou duši čistou. Proto to vím,“ dodal, když ve vzduchu vycítil moji nejistotu. ,,Co ti říkají? zeptám se se zájmem. ,,Většinou vypráví to, co provedly. A věř, že ty nejčernější z nich vypráví o neskutečných mukách, co způsobily. Jediný způsob, jak je umlčet, je vrátit je pod zem, na které byli ti lidé popraveni.“

Ztichl. Jeho hlas se už znovu neozval. Jako by tu snad ani nebyl. Nebýt jeho tichých vzlyků nevěděl bych, zdali tu stále je. Věděl jsem, proč pláče. Taky jsem věděl, že i já bych měl plakat. Marianin otec přivede stráže, ti si nás odvedou a za úsvitu jako každé pondělí budeme popraveni. Při vzpomínce na Marianu mě bolestně píchlo v hrudi. Pomyšlení, že už ji neuvidím mě ničilo víc, než cokoliv jiného. Vzpomínal jsem taky na bratry a maminku. Jak jim asi bude, až se doslechnou, že budu popraven? A jak se dozví pravdu o tom, že nejsem prachsprostý zloděj?
Venku se ozvaly hlasy. Všechny tři patřily starším mužům. Když vtrhli do světnice, kde jsme se spolu s plačícím neznámým nacházeli, neměl jsem sílu vzdorovat. Velice hrubě mi svázali ruce za zády a vlekli k šibeničnímu vrchu. Za pár chvil bude svítat. Již teď se objevuje první světlo a za obzorem mizí kulatý měsíc. Hned jakmile dorazíme na místo, násilím nás dostrkají až do kamenných základů šibenice a zavřou masívní dveře z tmavého dřeva. Nejsme tu sami. Jsou zde další čtyři odsouzení a dva kati svírající v rukou sekeru. Jistě vás napadne, proč nás nepověsili. Bylo to tedy proto, že na každé ze tří šibenic se již pátým dnem pohupovalo tlející tělo jako odstrašující příklad.

Mrzelo mě to všechno. Mariana, maminka, to že neuvidím poslední východ slunce a neuslyším zpívat pestrobarevné ptáčky. Někde v dálce zakokrhal kohout. To znamenalo jediné, vyšlo sluce. Každému z nás odsouzených kanuly slzy po tvářích, každý jsme litovali svých chyb.

Zničehonic jsem ucítil stisk cizí ruky na té své. Ohlédl jsem se po neznámém. Pevně mě držel za ruku a díval se mi do očí. Ve svojí až moc volné haleně, dlouhých kalhotách a čepici naražené až do čela vypadal téměř k smíchu. ,, Nosím tvé dítě.“ hlesl najednou. Poté si druhou rukou sundal čepici ,zpod níž se jako vodopád vynořily krásné dlouhé vlasy, které se jí vždy na slunci leskly. A najednou tu stála ona, moje Mariana. Přitáhl jsem si ji do objetí. Pevně jsem ji svíral v náruči a plakal jak radostí, tak smutkem. Pak jsem ji naposledy políbil, než nás od sebe odtrhli a donutili každého z nás si kleknout před jeden špalek. Drželi jsme tomu druhému pevně dlaň. Alespoň takto jsme mohli být spolu.
A to byl náš příběh. Můj a Marianin. A kdybyste snad někdy zavítali na slavkovský šibeniční vrch a našli světlé kamenné srdce tvořené dvěma polovinami s jasným, zářícím kamínkem vprostřed, víte, komu tyto rubíny z pravé krve patřily, když nám ještě tloukly v hrudi…