+420 519 433 110 reditel@skolavranovice.cz

Aneta opět vítězkou literární soutěže

Neuplynulo mnoho času od chvíle, kdy Aneta Zugarová z 9. A přebírala cenu za první místo v literární soutěži ve slavnostním sále zámku ve Slavkově u Brna a situace se opakuje. Tentokrát soutěž vyhlásila Policie ČR, a sice na téma: Bezpečnostní pásy a Aneta opět zabodovala a zvítězila v oblastním kole. V pondělí dopoledne jí přijela do školy osobně pogratulovat a předat věcnou cenu i kapitánka Policie ČR, Mgr. Procházková (viz foto). Anetin příběh nazvaný Vteřiny, který postupuje dále do celostátního kola, otiskujeme s jejím souhlasem v úplném znění na školním webu a moc jí k úspěchu blahopřejeme, děkujeme za výbornou reprezentaci naší školy a držíme nadále palce.

Dagmar Černá

aneta_2

Skener_20191217
Vteřiny
,, Dobře, tak Ondro kdepak jsi je viděl naposledy?“ klečel u malého, ubrečeného chlapce Patrik, držel ho jemně za rameno a mluvil na něj klidným, měkkým hlasem. ,,Já-já nevím…“ tekly mu slzičky a drobnými ručkami si protíral zarudlá očka a ušmudlané tváře. ,,Neboj se, najdeme je, slibuju.“ usmál se na něj můj dobrý kamarád, stále ve snaze ho uklidnit a dostat z něj alespoň nějaké užitečné informace.
To byl celý on. Nikdy nikoho nenechal ve štychu, ať už jste pro něj byl jeho kamarád, nepřítel, nebo úplně cizí člověk. Je to něco málo přes rok, co se sem přistěhoval s jeho rodiči a přesně takový byl vždycky. Často mě napadá, že ho snad omylem shodili z nebe a čekám, kdy vytasí zpod mikiny andělská křídla. Nad touhle myšlenkou se jen pousměju a dál vyhlížím ženu podobnou té, jakou uplakaný hoch popisoval. 
Na pouti se to lidmi jen hemžilo. Všude přítomný smích, křik, výskot dětí i hlasitá hudba dodávali místu rozjařenou atmosféru. Dalo by se říct, že zde vládl zmatek. Jen velice obtížně jste mohli mezi tolika lidmi, tlačícími se mezi řadami stánků se sladkostmi, pouťovými šperky, hračkami, nějakým tím oblečením a spoustou dalších věcí najít jediné dvě postavy, které jste jak usilovně, tak zcela marně hledali.
,, Mám nápad.“ usmál se Patrik a opatrně, jako by byl chlapec z porcelánu, si ho vyzvedl na ramena. ,,A hledej pořádně Onďo.“ vybídl ho povzbudivě. ,, Vidíš je někde?“ otočil se na mě a jeho povzbudivý úsměv nahradil jen starostlivý pohled, upřený na mě v naději, že jsem je snad zahlédl. ,,Ne…“ vzdychnu si. 
,, Tak co? Jsou tu někde maminka s tatínkem?“ kývl jsem na malého Ondru, sedícího si na Patrikových ramenou ve výšce mé hlavy.
Patrik byl poměrně vysoký, patnáctiletý kluk, s tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima. Na každého působil milým dojmem hned od pohledu.
,, Nevidím.“ sklopil smutně hlavičku. 
,, Hoši, mám další nápad.“ pronesl vítězoslavně Paťa, až mě napadlo, že se raduje zatím zbytečně, páč ani jeden nevíme, zda-li jeho nápad vyjde. Pomalým krokem se od stánku vydal mezi kolotoče. Míjeli jsme neuvěřitelné množství osob. Z toho většina byla v našem věku nebo děti s rodiči.
U řetízkáče se zastavil, sundal malého tuláka z ramenou a sám šel k výdejně lístků, nechávající nás za sebou. Už už se drobná dětská postavička chystala utíkat za ním, když jsem ho zarazil se slovy, ať se neztrácí i nám a nedělá stejnou chybu. Podíval se na mě ublíženě, ale skutečně se vrátil o těch pár kroků zpět a vtiskl mi do dlaně svou drobnou ru
ku.
Za chvíli už byl zpátky u nás i s jedním z lístků na atrakci. Klekl si k Ondrovi, usmál se na něj a jen řekl: ,,Tady dole je nenajdeme. Budeš náš agent ze vzduchu jo? Jsi nejdůležitější člen jednotky, tak pořádně koukej kolem sebe a vyhlížej.“ mrkl na něj a něžně ho postrčil k frontě dětí před kolotočem.
Starostlivě jsme sledovali jak se snaží vyšplhat na houpačku zavěšenou příliš vysoko, než aby tam vyskočil. Až když mu obsluha kolotoče pomohla na místo, zabezpečila ho a houpačky zavěšené na řetězech se začaly pomalu otáčet v kruhu, jsme z něj spustili oči. ,,Počkáš chvíli tady? Hned budu zpátky dobře?“ prohodil ke mně a během chvilky se ztratil v davu. Pohlédl jsem zpět na Ondru. Ten si jízdu na kolotoči užíval a už měl ve tváři úsměv. Sotva zachytil můj pohled, jeho výraz se stal přísným a s vtipnou důležitostí začal hledat mezi lidmi známé tváře. I já se rozhlížel ve snaze je najít, ale bohužel se zdálo, že marně. Jízda pomalu končila a ke mně se přiřítil udýchaný Patrik. Ještě ani to malý trdlo nedokázalo získat pořádně rovnováhu, jak nešikovně seskočil z houpačky. Zato už běžel jak namydlenej blesk přímo do náruče mého kamaráda. ,,Žádám hlášení agente Onďo.“ pronesl a zasalutoval Paťa. ,, Hlásím,“ vydýchával zběsilý běh s úsměvem, ,, že jsem je nezahlédl kapitáne, ale chtěl bych ještě na kolotoč, prosím.“ udělal psí očka.
,, Pojď ty malej agente.“ zasmál se nad hochovou nedočkavostí a nadšením, kývl na mě a už jsme to mířili k labutím.. 
Tentokrát jsme si koupili lístek všichni. Netrvalo to dlouho, malý nezbedník měl v ruce páčku, s náma se houpal svět nahoru a dolů za doprovodu dětského smíchu, k němuž se přidal i ten náš. 
Zničehož nic pouť utichla. Jediné, co bylo slyšet, byl překvapený šelest lidí nad tím, že hudba se zastavila. Nastalý klid prořízl výrazný hlas nějakého mladíka: ,, Zdravíme všechny návštěvníky poutě. Měl jsem tu prosbu od velmi milého mladého muže.“ Otočil jsem se po Patrikovi, který se jen spokojeně usmíval a posléze na Ondru, který fascinovaně poslouchal. ,,Dnes přibližně ve čtyři hodiny zde potkal chlapce. Je mu šest let a jmenuje se
Ondra Ztracený. No, a ten klučík je opravdu ztracený. Povedlo se mu zde zatoulat svým rodičům mamince Pavle a tatínku Jiřímu.“ Ondrovi se rozzářily oči ,,To jsou přeci moji rodiče!“ výskl. Patrik mu jen lehce rozcuchal rukou vlasy a začal pátrat zrakem po okolí. „Žádáme tedy jeho rodiče, aby se pro něj dostavili k atrakci labutí. Děkujeme za pozornost a přejeme krásný zbytek dne,“ reproduktory opět oněměly do chvíle, dokud se opět nerozezněla hudba. 
Naše jízda skončila, vystoupili jsme, postavili se poblíž labutí a Ondrovi obstarali pendrek. Vypadal spokojeně. Patrik se na něj jen usmíval a jako by se zdálo, že má v očích slzy. ,,Paťo? Jsi v pohodě?“ nedalo mi to a položil jsem mu ruku na rameno. ,, Jasně, proč bych nebyl? “ daroval mi taky jeden úsměv. Vždy se jen usmíval. Nikdy jsem ho neviděl plakat, zuřit ani se mračit. Možná jen soustředit se nebo mít starost o někoho jiného, ale i tehdy se jemně smál. Z myšlenek mě vytrhla šmouha s pendrekem běžící kolem  mě. Jak se zdálo , Ondra je opravdu výborný běžec a ještě lepší skokan. Štíhlá žena drobnější postavy ho pevně tiskla v náručí a muž stojící vedle ní ji utišoval, že je již vše v pořádku. Po velkém shledání se pomalu přiblížili k nám. Rodiče ještě ani nestihli nic říct a malý Ondra už nás nadšeně představoval. Po několika srdečných poděkováních a ještě srdečnějších objetí jak od Ondry, tak od jeho rodičů to vypadalo na rozloučení. To se ale, jak se zdálo příliš malému tulákovi, nezamlouvalo. ,, Tatí, prosím, prosím můžu jít s klukama ještě na jeden kolotoč? Oni mě na něj taky vzali! Prosím!“ ten klučina by si snad vyprosil všechno na světě, napadlo mě.
,,A na jaký byste chtěli?“ odpověděl jeho táta očividně smířený s tím, že tomu malému neposedovi nelze odporovat. ,,Na autodrom!“ vyjekl místo odpovědi. ,,Tak jdeme.“ usmál se pan Ztracený a mířil k obsluze autíček. Patrik náhle zbledl a posmutněl. ,, Omlouvám se, ale nemůžu. Už budu muset jít. Mějte se, nashledanou.“ a s těmito slovy nás opustil. Nechápal jsem, co se děje. S dětmi to umí úžasně, ten kluk si ho zamiloval, tak proč nešel na poslední jízdu? Měl jsem o něj starosti, moc dobře vím že takový není a musí k tomu být nějaký důvod. Taktéž jsem se omluvil a rozloučil. Ještě předtím jsem ale malému Ondrovi dal svoje číslo a slíbil mu, že se zase někdy uvidíme. Přibližně po 10 minutách jsem Patrika našel. Byl opřený o plot v předklonu a mělce dýchal. ,,Paťo, co se děje?“ starostlivě jsem k němu přiběhl a pokusil se s ním mluvit z očí do očí. Jen zakroutil hlavou, párkrát popotáhl a vypadalo to, jako by si rukávem setřel slzy. ,,Noták, copak je? Něco není v pořádku. Nikdy jsi nebrečel, nikdy jsem tě ani neviděl se neusmívat. To tě tak rozhodilo to loučení?“ snažil sem se mluvit tak, abych ho ještě víc nerozčílil. ,,N-ne to ne…“ vykoktal ze sebe. ,,Copak se děje?“ zeptal jsem se znovu. ,,Ten klučina… Je stejně starý jako byl můj bratr když…“ nedokončil větu a začal vzlykat. Neuvěřitelně moc mě mrzelo ho takto vidět. ,, Můžu ti nějak pomoct?“ 
,,Ne… S tímhle už mi nikdo nepomůže.“ polykal slzy. ,,Jsi si jistej?“ chtěl jsem se ujistit. ,,Jo jsem…“ šeptal skoro. Už jsem se nadechoval, abych se pokusil ho nějak uklidnit. V tom jakoby do mě uhodil blesk. Nemluvil o bratrovi? Pokud vím, je jedináček. Než jsem stihl položit jakoukoliv otázku, začal vyprávět.
,,Bylo mi sedm, když se narodil.“ nepatrně se usmál. ,,Od prvního okamžiku jsem věděl, že ho budu chránit a milovat za každou cenu. Jak rostl, byli jsme spolu víc a víc. Dokonce když mu byl rok, začal po mně vždy plakat, když jsem ráno musel do školy a radoval se, když jsem se pak vrátil. Hráli jsme si i přesto, že jsem byl o tolik starší. Byl jsem pořád s ním. Když mu bylo pět, začal se mnou jezdit na fotbalový tréninky. Mamka nás tam musela vozit dvakrát týdně. Neuvěřitelně ho to bavilo. Kdybys viděl, jak byl cestou tam nadšený a natěšený a cestou zpátky unavený a usínal už v autě. Jednou jsme jeli pozdě domů… To už s námi hrál rok. Mamka spěchala kvůli nějaké návštěvě. Neustále opakovala, že je to hra o vteřiny. Ve spěchu nás nabrala před halou a hned vyjížděla. V tom spěchu si ani nevšimla, že si Tobi nezapnul pásy. Jeli jsme rychleji než obvykle. Pamatuju si to dodneška. Pamatuju si reflektory auta, výkřik, střepy, náraz a pamatuju si stín bezvládného tělíčka…“ zadrhával se mu hlas. Mě se zatajoval dech. Strach, smutek, vztek i lítost se mu odrážela v očích tak živě, jako kdyby koukal přímo na ně. ,,Nebyl připoutaný… Naráz s ním příliš cukl, vyletěl ze sedačky… A-a pak…“ rozplakal se naplno a svezl se k zemi. Nezmohl jsem se na nic, než na to si k němu přisednout, popadat dech a rozklepanou rukou ho hladit po zádech. Ztratil někoho, kdo mu byl blíž než kdokoliv jiný. Byla to hra o vteřiny. Otázka malého okamžiku připoutat dítě. ,, Rodiče to nezvládli… Dávali si to navzájem za vinu. Rozvedli se. Zůstal jsem s tátou. Po nějaké době jsme poznali, že nemůže žít na stejném místě, ne když už nejsme všichni spolu a tak jsme se odstěhovali až sem… Máma se psychicky zhroutila. Žijeme s taťkovou sestrou. Dneska když jsem mohl být s Ondrou, se mi vrátily všechny ty krásný vzpomínky. Ta radost v jeho očích, to, jak za mnou utíkal… A pak ty autodromy mi to všechno vzaly a nechaly jen ten děs z toho dne…“  
 Stačilo pár okamžiků, pár vteřin a měl by bratra… Stačil jediný pohyb, kdy by si on nebo kdokoliv zapnul pás… Je to okamžik. Život vám snáze uteče, když ho promarníte, nežli když ho použijete na správnou věc. Druhou šanci nemusíme nikdo z nás dostat a je jen na nás, zda-li si toho, co dostaneme, budeme vážit a nebudeme to brát jako samozřejmost. Stačí tak málo a všechno může být jinak…

Aneta Zugarová