+420 519 433 110 reditel@skolavranovice.cz

Střet světa vyšvihl Anetu Z. mezi finalisty

Úspěch v další literární soutěži. Ani koronavirus a náhlá domácí izolace nezabránily Anetě Z. v další literární činnosti. Její příběh nazvaný Neobyčejně obyčejný zážitek v rámci literární soutěže Střet světa aneb Důležitý okamžik v mém životě vyhlašované v rámci kampaně na podporu četby knih Rosteme s knihou se dočkal v květnu v Brně opět zaslouženého úspěchu.

Toto téma nebylo rozhodně jednoduché a Aneta se ve své věkové kategorii, která letos čítala 322 účastníků, probojovala do finále mezi 10 nejlepších. V příloze zveřejňujeme tedy tuto úspěšnou práci, na ZŠ a MŠ Vranovice zřejmě poslední a přejeme jí mnoho úspěchů na poli literárním i během středoškolských studií.

Mgr. Dagmar Černá

Střet světa aneb důležitý okamžik v mém životě
Neobyčejně obyčejný okamžik

Většině lidem, obzvláště těm mladým nejspíš změní život okamžik, který je tak moc zklame, tak moc jim ublíží, že už pak nikdy nedokáží věřit, přemýšlet nebo snad milovat tak jako dřív. Jiným zase chvíle, ve které poznají takové štěstí, pochopení, či pocit souznění, že jim to rázem rozzáří celý jejich svět a ten už nikdy nepohasne. Myslím, že největší štěstí poznají ti, kteří prožijí v mládí obojí. Něco, co jim otevře oči a dveře do ledové reality tohoto světa a později ukáže i to hřejivé teplo něčeho, o co lze i usilovat.

Pak jsou tu i ty obyčejně neobyčejné chvíle. Mnohdy si jich nevšimneme a přejdeme je mrknutím oka. A přesto mě takový okamžik přinutil přemýšlet jako snad nikdy předtím.
Jízdy vlakem byly pro mě vždy příjemné chvilky. Ubíhající krajina a koleje, tato až fascinující scenérie a jemné pohupování se blížilo konejšivému houpání dítěte v matčině náručí. Tato moje cesta měla trvat přibližně hodinu a půl. Byla jsem asi v půli své trasy. Začínalo nepříjemné období epidemie covid19, kterou jste nepochybně Vy všichni zaznamenali a taktéž ve Vás budila spíše strach než naprostou bezstarostnost a nadšení (tu nejspíš krátkodobě vzbudila pouze v žácích a studentech, od chvíle vyhlášení uzavření škol alespoň do doby, než jim byly rozeslány veškeré úkoly a domácí zadání). Nicméně ač většinou cestuji se sluchátky na uších, v ten den jsem je díky bolesti hlavy nasazené neměla. Vagón byl, až na mě a nějakého tatínka, jak se později ukázalo, se dvěma poměrně malými hochy, prázdný. Vlak krátce zastavil na další zastávce. Pár cestujících vystoupilo, pár naopak přistoupilo. Pozornost moji i obou malých dětí upoutala žena s hlubokými vráskami kolem očí, šla mírně shrbená, očividně znavená a s rouškou na tváři. Za ní se objevila asi šestiletá holčička s malým batůžkem v rukou, i ona měla roušku. Váhavě vešly, zavřely za sebou dveře a posadily se na místa přes uličku naproti muži s chlapci. Ten jim nevěnoval jediný pohled, byl příliš začtený do jakéhosi časopisu. Normálně bych si povzdychla, že přistoupilo další jistě hlučné dítě, ale děvčátko se jen posadilo k oknu naproti ženy a zadumaně koukalo ven, žmoulajíc v ručce roh nasazené roušky. Netrvalo to dlouho a oba chlapci si mezi sebou začali šeptat a pošťuchovat svého otce, snažíce se upoutat jeho pozornost. Jakmile se jim to zadařilo, oba upozorňovali na ženu s holčičkou, nechápavě je pozorovali a ptali se neustále, co to mají na obličeji a k čemu to je. Žena se nepatrně napnula a zpozorněla. Bylo jí to vidět na očích. Tatínek, nejspíše nazlobený, že ho chlapci ruší, je nějakou chvíli pozoroval a svou hrubou odpovědí mě zcela šokoval: ,,K hovnu! Stejně tu pitomost, co tady údajně lítá, nikdo nechytne.“ Po těchto slovech si začal oblékat bundu a hoši to po něm opakovali. Když opouštěli vagon a procházeli kolem nich, žena ho probodla zvláštním až žalostným pohledem. Poposedla si a podívala se na holčičku, která klopila oči k zemi. Po nějaké chvíli, když se vlak po následující zastávce zase rozjel, se holčička zadumaně a posmutněle podívala na svoji ma mít jen tady s námi?“ Žena se po mně ohlédla. V ten okamžik jsem se v rychlosti zahleděla na své boty a zastyděla se za svoji zcela neskrývanou zvědavost. Přitáhla jsem si k sobě batoh a šmátrala v něm. Koutkem oka jsem zachytila, jak si maminka bere děvčátko k sobě na klín, objala ho a měkce na něj promluvila: ,,V nebíčku není taková ošklivá nemoc, jakou měl tatínek. Tam už je lidem jenom dobře, hm?“ Maličká ale dál pokračovala: „A to teď taky dostaneme tu nemoc, co měl on? Myslím, že ho to bolelo. Viděla jsem ho plakat.“ Svůj pohled jsem měla soustředěný jen na svoji tašku, přesto jsem si dokázala představit bolestný výraz ženy. Tahle věta mě zasáhla a zabolela přímo u srdíčka. Ta malá musela mít velký strach, lámal se jí hlas. ,,Neboj, Kačenko. Tu nemoc, co měl tatínek, nemůžeme dostat, víš? S tou se už narodil, jen nějakou dobu trvalo, než se projevila. My se chráníme proti téhle nemoci jen pro jistotu, ju? Slibuju, že všechno bude dobrý.“
Dál jsem neslyšela nic. Do sluchátek mi hlasitě hrály zvuky bubnů a kytar. Hlavou se mi míhala spousta myšlenek. V první řadě jsem neměla být tak drzá, ale nešlo to přehlédnout a ani přeslechnout. Celé se mi to vrylo do paměti. Do konce cesty a vlastně i dodneška mám o čem přemýšlet.

Někdy dokáže být život skutečně krutý a každá vteřina, kterou nám dá, je dar, kterého je třeba si vážit. Bohužel málo vážíme svá slova i činy. Když neznáme minulost člověka, o kterém mluvíme, mluvit bychom o něm zřejmě neměli a už vůbec bychom neměli soudit jeho rozhodování, vzhled, názory nebo postoje k různým věcem. Můžeme jej tím velmi ranit a sami se stát tou negativní zkušeností, co změní pohled na celý svět. A i když se nám zdá, že všechno kolem je beze změny, všechno dál plyne, ať jsou to koleje, řeč, či cokoliv jiného, stejně je pak ten život zase trochu smutnější, protože někdo přišel o kousek hřejivého tepla a to my ho o něj připravili.
Možná by takových chvil a příležitostí nahlédnout do života jiných lidí mělo být více. Ukáže se nám pak, jak úžasný život vlastně přes to všechno žijeme, že každý má své problémy a závidět komukoliv jakýkoliv úspěch, znamená závidět i dlouhou a mnohdy trnitou cestu k němu, veškeré oběti a vynaložené úsilí.

Od toho dne vážím slova. Na vše se snažím dívat z více úhlů. A i když se mi to ještě ne vždy daří, jednou by mohlo a pak budu cítit hřejivé teplo i já doufajíc, že ho snad i kousek předám.

Aneta Z.