Vše to začalo dobře zalitým prvním zářím. Déšť tenkrát vítal všechny děti svým mokrým bubnováním a všichni jsme se těšili, že svěžest letní bouřky nám dovolí se znovu nadechnout a pustit se do práce tam, kde nám to pandemie na jaře přetrhla. Bohužel, naděje nevydržela dlouho. Už v polovině října jsme se ocitli opět ve spárech distanční výuky.

Po technické stránce jsme sice byli na tuto možnost už mnohem lépe připraveni a výuka se tak mohla poměrně rychle a plynule přesunout do virtuálních dimenzí, ale po optimistickém začátku to byla nevlídná a studená sprcha. Školní třídy a chodby jsme nicméně opouštěli s viděnou, že Vánoce snad už budeme opět prožívat společně. A na chvíli to tak i vypadalo. Byla to sice jen forma rotační výuky, která dětem a pedagogům dovolila vrátit se v období před Vánoci do lavic a za katedry, ale byla to příležitost se po dlouhých týdnech znovu setkat a především nová naděje na normální průběh zbývající části školního roku.

Ani tentokrát nám ale nebylo přáno. Děti se tak znovu musely vrátit ke klávesnicím a monitorům a ruch třídy se zase ozýval jen z reproduktorů. Těžké to bylo především pro naše prvňáčky, kteří sice měli více příležitostí pro učení ve škole, ale ani jim se distanční výuka nevyhnula. Složitá situace to byla i pro naše nejstarší, deváťáky, kteří museli takto zvládnout nejen běžnou výuku, ale především i přípravu na přijímací zkoušky na střední školy. A distanční výuku nakonec okusili i předškoláci z mateřské školy a přípravné třídy. Jednoduché to ale samozřejmě nebylo pro nikoho, protože to, co na začátku vypadalo jako vcelku dobrá a zajímavá zkušenost – pozdější vstávání, snídaně při první hodině, když nejede kamera, nikdo mě nevidí – se s postupem času měnilo, chyběl kontakt, nešlo se kdykoliv jednoduše zeptat a najednou bylo toho všeho prostě nějak moc.

I učitelé museli řešit stále nové a nové otázky. Jak naučit narýsovat trojúhelník virtuálně, jak co nejefektivněji procvičovat slovíčka, nebo jak nastavit samostatnou práci… Distanční výuka totiž není otázkou jen technického vybavení, ale vyznačuje se i úpravou či změnou postupů, metod, organizace. A nezanedbatelná není ani časová náročnost její přípravy.

A v neposlední řadě nelze pominout ani rodiče, babičky, strýce, prostě všechny, kteří se museli ze dne na den naučit kloubit své zaměstnání s péčí o děti na distanční výuce a především s pomocí v jejich studijním snažení. Kromě obvyklých povinností museli dospěláci investovat daleko více energie do zajištění potřeb svých nejbližších a stali se nepostradatelnými a neocenitelnými pomocníky při vzdělávání svých dětí.

Rád bych proto touto cestou poděkoval jménem školy vám všem, dětem, učitelům, asistentům pedagogů, ostatním pracovníkům školy a samozřejmě rodičům a zákonným zástupcům za to, že jsme společně tímto složitým obdobím zvládli projít bez náročnějších peripetií a zásadních problémů. Vím, nebylo to pro všechny zúčastněné vždy jednoduché, věřím ale, že příští školní rok nám nastaví již vlídnější tvář.

K běžnému provozu se škola vrátila (až na protiepidemická režimová opatření) až na konci května a zcela naplno tak mohla ožít až po dlouhých sedmi měsících. Konec školního roku tedy nakonec snad můžeme považovat za šťastný a dobrý a snad tedy i to, co přijde po něm, bude také dobré…

Před námi se teď otevřela brána léta. Dovolte mi popřát vám, abyste jí vstoupili do období klidu, pohody a více než zaslouženého odpočinku! A našim dětem přeji pochopitelně krásné a slunečné prázdniny!

Jiří Sliacky
ředitel školy